Ode dne, kdy jsme poprvé vkročily na pozemky školy, která nám byla cizí, však brzy se stala domovem, uběhlo již více než dva měsíce. Listí ve všelijakých odstínech zlatavé a hnědé se sneslo ze stromů a ustlalo nám pod nohama křupavý koberec jakožto důkaz dnů stravených na této škole, v tomto jiném světě. Alespoň nějaká hmotná evidence, když už hlava nechce uvěřit, že týdny utekly tak nečekaně rychle.
Downe House je jako vesmír sám pro sebe, už jen zbývá, aby ručičky od hodin šly pozpátku. Mnohé rozdíly mě tu překvapily, a i když jsem si na ně natolik zvykla, že mi už dělá problém je vyjmenovat, budu se snažit zachránit to, co mi v mysli ještě neutonulo do věčného zapomnění.
Holky. 24. Hodin. Denně. I když musím uznat, že je až podivné, jak rychle si člověk na šedesát hyperaktivních, většinou blonďatých kštic, pobíhajících okolo vašeho housu (celý ročník bydlí v jednom housu-domu) zvykne.
Čas. Moc ho není, a když ano, tak utíká tak rychle, že ani Keplerák dohánějící dvacetdvojku by jej nepředehnal.
Domov. Ano, i ti, kterým se opravdu nechce, se někdy přeřeknou a nazvou školu svým domovem. Ale tak to je. Mnoho dívek se na škole nejenom učí, ale stráví tu své dětství/pubertu. Některé to poznamenalo natolik, že prohlašují, že by s rodiči už ani nedokázali žít…
Zajímavé chuťové kombinace. Palačinky se slaninou a javorovým syrupem? Není problém!
Hodiny mají jen čtyřicet minut. Však není důvodu k radosti, často nám servírují dvojitou dávku. Anebo rovnou trojitou (triple maths ve středu dopoledne? Nezávidím).
Dveře. Člověk by se divil, jak intenzivně se dají posilovat bicepsy díky anglickému protipožárnímu opatření - dveřím, u kterých se zdá, že jejich váha překoná i ty největší korby v posilovně. Nevěříte? Dáme páku.
Obědy. A snídaně. A večere. Každý den salátový bar, výběr z několika jídel, kde ani vegetariáni a vegani nejsou utlačováni, ovoce a dezerty, kterým tu říkají ‘puddings’. Ano, zdá se to velice lákavé, ale i kdybyste byli tím největším antagonistou naší školní jídelny, i Vám by hodná paní prodavačka z Eurestu taky začala pěkně rychle chybět.
Zatahování. Neexistuje. Leda že by nás opravdu něco bolelo nebo jsme byly nemocné, to nás pak ženou do zdravotního centra pro usvědčující důkazy a teprve pak nám naservírují tabletku dvě paracetamolu a alou pod peřinku.
PS: Dobrá, uznávám, tělocviky jsou drobná vyjímka.
Drby. Drby. Drby. Ne že by jich na Kepleru bylo málo. Ale když už jsme tady, tak je naprosto vyloučena možnost, že by díl Keeping up with the Kardashians měl jakoukoli šanci být zaživnějším než jeden jediný den na Downu.
Móda. Na vzhled se tu nehraje. To neznamená, že by holky chodily s hnízdy na hlavě, ale nikdo tu neřeší ani líčení, ani oblečení, jelikož naše ordinérní denní garderóba nenabízí mnoho možností: Jednobarevná košile, jednobarevný svetr, černá sukně. Počkat vlastně, přecijen jsme obohaceni o výběr - Je libo krátkou sukni dnes ráno, nebo dlouhou? Však vždy a všude se dá jít proti proudu a za den naše očko potěší nejedno zpod dlouhé sukně rebelsky vykukující pyžámko s potiskem psíků či pár mnohobarevně proužkovaných ponožek.
Je však nutno poznamenat, že některé dívky nedostatek líčení a odvážného oblečení Intenzivně dohánějí o víkendech. Intenzivně s velkým I.
Fejsbuky a podobné haraburdí. Náš ročník ho má povolený až od šesti večerní a internet se vypíná v půl dvanácté. A většina blogů nejde zobrazit vůbec. Takže žádný noční rejdění na internetech, dívenky.
Kostel. Každé čtvrteční ráno před školou.
Assemblies. Celoškolní shromáždění v pondělí ráno a úterní shromáždění třetího a čtvrtého ročníku. Probírají se školní záležitosti, úspěchy a plány do budoucna. Zase ráno před školou. Not ideal.
Škola začíná až v devět! Posouváme Keplerácké privilegium osmi třiceti o půl hodinku výš, kromě pověstné středy, kdy chudinky holky začínají už v 8:30.
Ale máme jí i v sobotu do dvanácti.
A o pracovních dnech někdy končí až v šest.
Ale pořád, stojí to tu za to.
Se vším všudy. Se všemi rozdíly.
Mějte se krásně, užívejte advent, Vánoce jsou za dveřmi!
Naruš
